Dneska jsem měla v práci docela těžkej den... Na večer mi volá starosta, že by chtěl rezervovat pokoj pro nějaké partnery města. Na konci hovoru se mě zeptá, zda nepatřím (podle příjmení) k rodině, co bydlí ve vesničce vedle. Říkám, že ano. Vzpomněla jsem si na dědu, protože si mě s ním všichni automaticky spojí. Jedu domů, všechno na mě spadne. Začínám bulet. Chci za sebou mít školu, kterou teprve začnu, štvou mě lidi v práci, chybí mi děda... Kéž by byl život jednoduchej.