Já to vidím tak, že jsem ráda, že děti vypustím na hřišti a mám “klid”. Snažím se tedy trochu pozorovat, co se děje. Kdyby byla krize. Ale zase jsem ráda, když už si to zvládnout vyřešit samy.

Když jsou samy a spolu / s dětmi kamarádů, bez výčitek vypustím, vím, že si v nejhorším přijdou. Na plnějším hřišti, kde jsou cizí děti, postávám poblíž a koukám. Oni pak tedy většinou i vyžadují moji interakci ("mami, koukéj", "mami, odpočítej mi to"...), takže jinou možnost ani nemám :)

Já si myslím , ze velmi záleží na veku a taky konkrétní povaze dítěte. Sama vyhledávám hřiště, které nejsou přeplněné. Dcera 4 roky už si hraje sama ale očima ji sleduji a vím ze pokud by byla nějaká situace opravdu vyhrocena zavolá mě a nebo přijde. Nikoho nebouchne a neublíží. U syna 2 roky musím byt. Snazim se ale i do konfliktu aktivně nevstupovat, posloucham a čekám. Tohle je ale přesně o tom jaké mate dítě. Pokud vím ze moje dítě to nedokáže řešit a je agresivní tak proste u nej budu.