Cítím, že ve mě něco umírá. Nejdřív to bylo pomalé a nenápadné, teď už je to intenzivní a nechce to přestat. Ať udělám cokoliv, ať se pohnu kamkoliv. Nechce to zastavit. A já se ptám, chce to čas ? A nebo to nejde. Zastavit ten hlas ? Hlas, co mi našeptává, že na vše jsem sama. Že navždy budu muset žít s člověkem, kterého nenávidím na světě nejvíce. A přesto dýcháme přes stejné plíce. Hořkosladká nenávist. Snad jednou bude líp.Snad jednou budu mít na prvním místě sebe a nebudu všude hledat tebe.