Šikana v Hodoníně mi otevřela dávno zacelenou ránu z dětství. Ve škole, na 1.stupni (80.léta) jsem zažívala něco podobného. Posměšky, naschvály, ponižování.. Nosit brýle bylo stigma. K tomu neprůbojnost a malér byl na světě. Styděla jsem se o tom s někým mluvit. Učitelka to musela tušit z narážek ve třídě, ale nikdy nezasáhla. A já se bála, že když budu "žalovat", bude ještě hůř. Jestli to má nějaké následky? Dodnes nemusím (cizí) děti.